STAV OD 9. DO 13. STOLETÍ

Podle germánského právního řádu, který se uplatňoval jak ve Velkomoravské říši, tak v raně středověkém českém státu, byly hradské a později i městské a venkovské kostely a fary budovány panovníky a později i šlechtou a městy. Zpočátku byly považovány za jejich majetek, protože podle germánského práva platila zásada, že budova patří majiteli pozemku. Majitelé financovali investiční i provozní náklady a hmotně zabezpečovali duchovní z desátků, které odváděli poddaní.

Desátek znamenal čtyřicátý díl roční úrody. Placení desátku poddanými zavedl roku 976 první pražský biskup Dětmar. Z odváděného desátku dostával biskup jednu čtvrtinu, zatímco zbývající tři čtvrtiny zůstávaly majiteli církevní stavby na údržbu a na vydržování kněze a personálu kostela. Církevní část desátku se mimo jiné vynakládala i na almužny chudým a na ošetřování nemocných.

Na přelomu 12. a 13. století se pod vlivem reformního hnutí papeže Alexandra III. (1159 - 1181), provádějícího usnesení 2. lateránského koncilu (1139), také u nás začal uvolňovat vlastnický vztah ke kostelům a farám. Původní majitelé se vzdávali vlastnického práva a uznávali svůj vztah k těmto stavbám za patronátní. Neobešlo se to bez urputného zápasu mezi pražskými biskupy a panovníkem.

Definitivně se přechod na patronátní právo u nás prosadil ve 13. století. Došlo k tomu po četných sporech ujednáním historické dohody mezi státem a církví, t. j. mezi králem Přemyslem Otakarem I. A tehdejším pražským biskupem Ondřejem dne 2. července roku 1221 na rakouské hoře Schatzbergu, která leží v blízkosti Znojma těsně při moravsko-rakouské hranici a to za účasti řady významných svědků, zejména rakouského vévody Leopolda, papežského legáta a řady dalších světských a církevních hodnostářů.

Od uzavření této úmluvy byly na našem území církevní objekty uznávány za vlastnictví církve. Král si ovšem tento ústupek bohatě vynahradil tím, že uvaloval na církevní instituce vyšší daňové zatížení, než jaké musely platit světské instituce, a často na církev uvaloval i mimořádné daně, zejména v době nákladných válečných tažení. Tato praxe se u nás udržela po celý středověk. Tato historická dohoda mezi státem a církví se pak projevila i v zemských deskách založených o půlstoletí později, v nichž se už objevuje důsledně pouze církev jako vlastník svých nemovitostí.

Biskupové byli od panovníka obdarování statky, určenými k jejich obživě. Ty byly od počátku, tj. již od roku 976, považovány za jejich neomezené vlastnictví, na které se nevztahovalo patronátní právo. V některých historických obdobích, zejména za vlády některých Přemyslovců, byl však vztah biskupa a krále chápán jako feudální lenní vztah.

U pražského biskupství, které bylo podřízeno mohučskému arcibiskupovi, si však investituru tj. uvedení do úřadu předáním berly a prstenu, podržel na dlouhou dobu německý císař. Při zřízení pražského biskupství ho však statky obdařil kníže Boleslav II., při zřízení olomouckého biskupství dostal olomoucký biskup statky od knížete Vratislava II.

Kláštery byly zakládány a budovány zpočátku většinou panovníky a později i šlechtou. Kláštery byly zprvu hmotně zajišťovány desátky a podíly z knížecích důchodů, později byly obdarovány statky určenými jejich obživě. Z toho jim také plynuly povinnosti starat se o nemocné a staré lidi a leckdy také hostit knížecí družinu. Vědomí, že kláštery dostaly svou půdu darem od panovníka a šlechty a že nemají díky tomu žádnou možnost bránit se zneužívání zvláštního stavu, který se tím mezi nimi vytvořil, vedlo tyto zakladatele klášterů a jejich dědice v tísňových situacích k porušování klášterního vlastnického práva a k vymáhání finanční výpomoci nebo dokonce k zastavování klášterních statků. To však byla zvůle a nikoliv normální první stav. Dnešní odpůrci restituce toho používají jako argumentu proti církvi a touto zvůlí někdejších zakladatelů klášterů dokazují, že nešlo o neomezená vlastnická práva církve. Bezpráví páchané na klášterech povyšují na základní právní normu a její platnost rozšiřují na všechen církevní majetek.

zdroje, prameny:

Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

zpracovala Jana Němečková

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ