STAV OD 18. DO 19. STOLETÍ

Habsburkové zahájili mohutnou ofenzívu proti církvi, aby z ní učinili poddajný nástroj státního absolutismu. Již roku 1641 vydal Ferdinand III. tzv. placetum regium, jímž vázal publikování papežských bul na předchozí královský souhlas, a tím vytvořil podmínky pro izolování církve v habsburských državách od Svatého stolce. Karel VI. Zakázal církvi roku 1723 získávat nemovitosti. Marie Terezie dala církev pod tuhý státní dozor, zejména správu diecézního a řádového jmění. Církevní nadace byly věnovány armádě a školství. Zádušní jmění bylo zatíženo kontribucí. Josef II. ještě více zostřil státní dohled nad církví.

S odůvodněním, že většina církevního majetku vznikla z darů bývalých panovníků, zavedl do josefínského státního práva ustanovení, že "církevní statky nepřestaly být statky státními". Církevním orgánům ponechal jen řízení jejich hospodářského provozu pod státním dozorem tak, aby církevní statky byly spravovány a užívány přesně tak, jak si to přál panovník. Jeho nové placetum regium z roku 1781 odňalo papežům téměř všechnu moc nad církví na území jeho říše.

Roku 1781 zrušil všechny kláštery, které se nezabývaly vzděláváním vědeckou činností, zdravotnictví nebo charitou.

Sekularizace jím provedená se dotkla více než poloviny všech klášterů. V letech 1782 až 1787 zrušil v Čechách celkem 71 mužských a ženských klášterů. Jejich majetek byl vyvlastněn a ze jmění těchto zrušených klášterů zřídil zemské náboženské fondy, později sloučené do Náboženské matice, úroků z nichž mělo být podle jeho rozhodnutí používáno pro některého církevní účely, zejména k zabezpečení příjmů kléru vzhledem ke zrušení desátků. Kromě toho se z těchto náboženských fondů financovalo zvyšování počtu farností a stavba vesnických kostelů. V Čechách bylo zřízeno 250 nových farností. Lze odhadnout, že po reformách Josefa II. pokleslo církevní vlastnictví pozemkového fondu z 10 % asi na 3 % půdního fondu dnešní České republiky.

Roku 1809 nařídil František II. Církvi vydat všechno zlato a stříbro z kostelů státu, aby získal finance na svoje vleklé války. Církev tak přišla o velké množství vzácných kalichů, monstrancí a jiných klenotů, které jí zbyly po husitských válkách a které vytvořilo barokní umění.

Revoluce v roce 1848 osvobodila církev z nejtužší formy státního dirigismu začalo se hledat vyváženější uspořádání vztahů mezi státem a církví. Konkordátem mezi státem a církví byla církev znovu uvedena do správy svého majetku. Rakouský stát si však přitom vyhradil jistý vliv na církev, a to jak vzhledem k postavení katolické církve jako veřejné korporace, tak s ohledem na podporu poskytovanou státem katolické církvi. Státní předpisy č. 162 ř. z. ze dne 20. června 1860, byly ponechány v platnosti ustanovením § 51 zákona č. 50 ř.z. ze dne 7. května 1874 i po zrušení konkordátu a platily i v první Československé republice.

Nový vztah mezi státem a církví byl hledán v letech 1848 - 1874 a nakonec byl upraven několika zákony z roku 1874.

Církvi bylo obnoveno právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad hospodařením církve a byly upraveny vnější právní poměry církve. Kněží přestali být považováni za jistý druh státních úředníků, stát si však ponechal rozhodující vliv na ustanovování nových biskupů, což byli většinou Němci, loajální vůči panovnickému domu. Z toho pak také pramenila nechuť českého lidu k církvi po převratu v roce 1918. Církev byla považována za prohabsburskou a nechápalo se, že církev se takovou stala v důsledku několika staletí systematického podřizování církevních zájmů zájmům státním.

Protože patronátní vztahy namnoze zanikaly a náboženský fond nestačil financovat platy kněží, vyvstal naléhavý problém ekonomického zabezpečení chodu církevních institucí. Náboženský fond začal být dotován ze státních prostředků. Obstarávání nových finančních zdrojů pro církev, zejména na stavbu nových kostelů, placení farních zaměstnanců a na jiné potřeby farností, bylo vyřešeno uzákoněním tzv. kostelní konkurence. Ta znamenala, že všichni obyvatelé farnosti, kteří nehlásili k určitému náboženství, byli povinni přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani na náboženské potřeby své farnosti. Tuto povinnost měly i právnické osoby sídlící ve farnosti. Pro chudé farnosti byl přijat tzv. kongruový zákon, který zavedl tzv. kongruu. To byl státní příspěvek k příjmům chudých duchovních. Smyslem kongruí bylo vyrovnat sociální rozdíly v příjmech kněží bohatších a chudších farností.

zdroje, prameny:

Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

zpracovala Jana Němečková

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ