ČESKÁ REPUBLIKA OD ROKU 1993

Počáteční ochota vyjít církvi vstříc se měnila víc a více v neochotu. Otázka nového způsobu ekonomického zabezpečení církve se stala předmětem zdlouhavých přípravných prací na ministerstvu kultury, které muselo nejdříve zjistit, jak je tato otázka vyřešena jinde v Evropě a jakou cestou by se tedy asi mohlo jít u nás. Vrácení církevního majetku se mezitím stalo sporným politickým problémem. Už se nemluvilo o restituci, ale jen o možnosti nápravy některých křivd a už vůbec se nemluvilo o tom, co církev velmi zajímalo, jak totiž zapadne takto oklestěná restituce do systému celkového ekonomického zabezpečení církve v nových podmínkách.

Bylo třeba, aby si církev udělala sama jasno v tom, do jaké míry vlastně potřebuje vrácení svého majetku. Zpočátku se nevědělo, kolik nemovitostí a v jaké rozloze a struktuře vlastně církvi po druhé světové válce zůstalo, a bylo tedy třeba především zjistit, co církvi patřilo a jak obstojí právní argumenty pro návrat majetku. Bylo tedy třeba především provést soupis nevráceného církevního majetku a zjistit způsob jeho ztráty. Tento soupis nevráceného církevního majetku byl prováděn v letech 1990-1994 a je nyní dokončen. Zejména pracné bylo zjišťování drobného rozptýleného vlastnictví farního, o kterém nikdy předtím neexistovaly přehledy a který byl ztracen zákonem č. 46/1948 Sb., jenž církvi ponechal jen kostely, farní budovy a farní zahrady do rozlohy 1 ha.

Řeholníci po vrácení budov velmi rychle ze své životní praxe zjistili, že nejsou schopni bez zahraniční pomoci obnovit a udržovat své vrácené klášterní objekty, které se nacházely převážně ve velmi špatném stavu. Stalo se jim zřejmým, že budou zápasit s těžkými existenčními problémy, jestliže se jim nevrátí jejich původní ekonomická základna. Proto se téměř všechny řády postavily jednoznačně na stanovisko, že jim má stát vrátit celý jejich nezákonně odebraný majetek včetně polí a lesů, pokud je měly. Toto stanovisko bylo jen zesíleno postojem státu k financování oprav památkových objektů, protože státní příspěvky představují jen zanedbatelnou část potřeb.

Biskupové stáli před problémem spočítat, jaký vliv by měla restituce na ekonomické zabezpečení církve. Bylo jasné, že ekonomická vazba církve na stát není zdravá, bylo ale možno reálně počítat s ekonomickou soběstačností církve? A to za podmínek, kdy církev byla po 40 letech soustavného útlaku silně oslabena nedostatkem kněží, jejich vysokým průměrným věkem a neostatečným zapojením laiků do života církve.

Bylo třeba obnovit současně všechny církevní aktivity, které jsou u církve působící ve svobodných zemích běžné a samozřejmé, jako je např. církevní školství nebo zdravotnictví, podpora misií, církevní charitativní činnost, zapojení do mezinárodních církevních struktur, do ekumenického úsilí, budování církevní infrastruktury a informačního systému, nezbytná modernizace technického vybavení církevních institucí, zapojení církve do činnosti veřejných sdělovacích prostředků, rozvoj pastorace, péče o rodiny, mládež, vězně a další specifické skupiny obyvatelstva, starost o sociální péči atd.

Doufalo se, že dojde k projednávání systému ekonomického zabezpečení církví a náboženských společností přímým jednáním mezi vládou na jedné straně a katolickou církví a Ekumenickou radou církví na straně druhé. K tomu účelu byla ustavena komise, která měla tato jednání vést. V ní byl za diecéze pražský arcibiskup Vlk, za řeholníky a řeholnice provinciál dominikánů Duka a za Ekumenickou radu církví synodní senior Smetana. K jednání však nedošlo.

Současný stav je takový, že ministerstvo kultury připravilo pro vládu návrh budoucího systému ekonomického zabezpečení církví, který byl církvemi a náboženskými společnostmi akceptován. Předpokládá se, že teprve po jeho projednání a přijetí bude řešena i otázka restituce církevního majetku, protože ta je dílčím problémem systému ekonomického zabezpečení.

zdroje, prameny:

Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

zpracovala Jana Němečková

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ