EKONOMIKA KATOLICKÉ CÍRKVE V ČR

Ke katolické církvi se při posledním sčítání lidu provedeném v roce 1991 hlásilo 4 038 720 obyvatel, tj. 39,22 %. Z toho půl milionu věřících navštěvuje nejméně jednou týdně bohoslužbu, ostatní ji navštěvují nepravidelně, zejména o svátcích, nebo jsou pokřtěni, ale služby církve vyhledávají jen při významných životních událostech.

Katolická církev je územně rozdělena do 8 diecézí - pražské, litoměřické, královéhradecké, českobudějovické, plzeňské, olomoucké, ostravsko-opavské a brněnské. Každá diecéze je rozdělena na farnosti.

počet farností v jednotlivých diecézích
Diecézestav k 30. 6. 1994stav k 1. 11. 2005
Praha396378
Litoměřice435437
Hradec Králové453447
České Budějovice375361
Plzeň35672
Olomouc735423
Ostrava - Opava---?
Brno462453
Celkem32122571

V těchto farnostech se nachází přibližně 3500 kostelů a kaplí, jejichž údržbu je třeba zajišťovat. Údržba církevních objektů je největším finančním problémem církve.

K jejich uvedení do normálního stavu byl bylo třeba vynaložit jednorázově 25 miliard Kč. Tak to vyplynulo z šetření rozsahu tohoto vnitřního dluhu církve, jehož vznik má na svědomí komunistický program boje s církví. To pochopitelně není možné, a tak se na obnovu dává jen tolik, kolik umožňuje finanční situace církve. V roce 1993 se na opravy církevních objektů v diecézích vydalo 283 mil. Kč. Na tuto částku přispěly obce 25 mil. Kč, okresní úřady 66 mil. Kč, státní orgány 45 mil. Kč a církev jak z vlastních prostředků, tak z prostředků poskytovaných různými sponzory, fondy a také zahraničními dárci celkem 147 mil. Kč. Kdyby se na tempu oprav nic nezměnilo, opravili bychom všechny církevní objekty za 90 let za předpokladu, že by mezitím dále nechátraly. Protože však, bohužel, vlivy povětrnosti působí bez ohledu na tempo naší péče o kulturní dědictví, můžeme odhadnout, že při dnešní úrovni finanční pomoci církevním památkám budeme s jejich uvedením na úroveň třeba v Německu nebo Rakousku hotoví asi za 100 let. To samo ukazuje, že v této oblasti je třeba provést radikální změnu

Další velkou položkou ve výdajích církve je hmotné zabezpečení kněží. To podle zákona č. 218/49 Sb. zatím plně zabezpečuje stát. Ten na to ročně vynakládá přes 100 mil. Kč. Konkrétně v roce 1994 to bylo 165 mil. Kč včetně sociálního a zdravotního pojištění. Osobní požitky kněží (základní plat, hodnostní přídavek a odměny) jsou určeny vládním nařízením č. 86/1993 Sb.

Základní plat kněze závisí podle citovaného nařízení vlády na počtu let započitatelné praxe a na platové třídě, stanovené podle hodnostního zařazení. Průměrný plat katolického kněze v roce 1994 činil 5 220 Kč ve srovnání s průměrnou měsíční mzdou v průmyslu, která v červenci 1994 činila podle Českého statistického úřadu 6 550 Kč. Je ovšem při tom třeba vzít v úvahu, že všichni kněží jsou vysokoškoláci a že polovina z nich je nyní díky omezenému přijímání bohoslovců na teologickou fakultu během uplynulých 40 let v důchodovém věku, takže mají v průměru vysoký počet let započitatelné praxe.

Velkou položkou ve výdajích církve jsou nestavební opravy. Musí se opravovat varhany, služební auta, kterými kněží najezdí při pastoraci nesčíselně kilometrů, technické vybavení kostelů a far, zejména rozhlasové a zabezpečovací zařízení, vytápění apod. Na tyto účely církev v roce 1993 vynaložila 79 mil. Kč.

Další značnou položkou jsou režijní výdaje, které zahrnují nákup tiskovin, nákup benzínu a oleje do aut, elektřiny, plynu a uhlí potřebných k osvětlení a otopu atd. Tyto výdaje činily v roce 1993 70 mil. Kč.

Kromě toho existuje řada dalších výdajů, které je třeba krýt. Jsou to bohoslužebné výdaje, daně, příspěvky na charitativní činnost, podpora seminaristů, podpora misií a řada dalších. Celkem si činnost římskokatolické církve v roce 1993 vyžádala náklady ve výši 769 mil. Kč. Ty byly kryty příjmy ve výši 789 mil. Kč. Bylo to poprvé od roku 1990, kdy církev ve svém hospodaření vykázala přebytek. V minulých letech končil každý rok ztrátou.

Zde je třeba říci, že každá diecéze je na tom ekonomicky jinak. To, co zde uvádím, je sumář hospodaření všech diecézí dohromady, který se sestavuje proto, aby biskupská konference jako kolektivní orgán mohla učinit společná rozhodnutí ve věci majetku a financování církve, např. při předpokládaném jednání o restituci církevního majetku.

Stát je stále ještě vázán komunistickým zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který jim měl zajistit existenci i bez majetku.

Stát vynakládá na financování činností církví a náboženských společností celkem 380 mil. Kč, což představuje nepatrný zlomek státního rozpočtu, avšak nekryje dostatečně ani provozní, ani rozvojové projekty římskokatolické církve, takže ta je stále odkázána na podporu ze zahraničí a navíc ke své velké lítosti není schopna podporovat chudé a potřebné církve v zahraničí, jak by odpovídalo očekávanému rozvoji českého ekonomického potenciálu v souvislosti s přidružením k evropskému společenství.

Z toho státního příspěvku ve výši 380 mil. Kč připadá 88 % na římskokatolickou církev, v roce 1994 to má být 334 mil. Kč. Tento státní příspěvek kryje osobní požitky, provozní náklady a opravy uměleckých památek. Státní příspěvek se tedy podílí na financování činnosti církve asi 40 - 45 %. Ostatní výdaje kryjí sbírky a dary, něco málo získává církev z nájmu, úroků a z náhrad škod. Kromě toho stát dotuje činnost České katolické charity 126 mil. Kč ročně.

Z hlediska státu se tato finanční podpora církví jeví jako nepatrná položka, neboť představuje jen 0,1 % výdajů státního rozpočtu (381 800 mil. Kč na rok 1994). To, co je z hlediska státního rozpočtu zcela nepatrné, je ovšem pro církve věc životního významu. Systému ekonomického zabezpečení církví by měl umožňovat, aby církve v novém systému získávaly nejméně stejně finančních prostředků jako v systému starém a aby měly možnost svoje důchody zvyšovat s ohledem na inflaci.

Protože podstata nového systému ekonomického zabezpečení dosud nebyla definitivně stanovena, panuje o jejím osudu a o výši tohoto zabezpečení v církevních kruzích velká nejistota. Kdo může vyloučit,že výsledné řešení církve a náboženské společnosti nepoškodí.

Za daného stavu věcí, kdy návrh ministerstva kultury počítá jako s novým finančním instrumentem jen se zavedením daňové asignace, se nemůže církve vzdát nároků na svůj zabavený majetek. Výnos daňové asignace totiž bude záviset na třech zásadních neznámých okolnostech - na výši procenta, - na počtu daňových asignantů, kteří se vysloví ve prospěch katolické církve, a na způsobu dělení té části výnosu daňové asignace, která nebude výslovně daňovými poplatníky asignována. Odhaduji, že výnos daňové asignace by mohl činit od 50 - 250 mil. Kč, což je ve srovnání dnešním státním příspěvkem na církev a její charitativní organizace 10 - 55 % dosavadní dotace. Navíc ministerstvo financí se staví k tomuto ministerstvem kultury navrhovanému finančnímu nástroji ekonomického zabezpečení církví a náboženských společností negativně, takže se hledají jiná, méně přínosná řešení, jako je například nejnovější návrh na zavedení církevních bonů.

Je jasné, že ani úplné vrácení církevního majetku nemůže celý problém finančního zabezpečení vyřešit, protože výnos zněj odhaduje na cca 100 mil. Kč ročně po dobu nejméně 10 let, kdy by bylo nutné nejprve uvést tento majetek do stavu efektivního hospodaření, přece jen byl však jeho vrácení církvi přineslo větší ekonomickou jistotu a kromě toho by byl příslibem větších výnosů v budoucnosti. Stejně nemůže tento problém vyřešit ani nahrazení restituce zavedením daňové asignace nebo církevních bonů.

Z tohoto důvodu, ale i z jiných důvodů, se církev nemůže vzdát práva na navrácení majetku. Kromě vylíčených ekonomických důvodů jsou zde důvody další:

Kdyby se církevní představitelé vzdali majetku, na který mají právo, ve prospěch necírkevních právních subjektů, jednali by proti svým povinnostem. To ovšem neznamená, že by nebyli oprávněni uzavřít v této věci přijatelný kompromis, odpovídající společenské situaci. Ostatně ti, kteří usilují o nevrácení církevního majetku a jeho privatizaci, tak činí nepochybně buď ze zištných nebo nepřátelských úmyslů a vůbec nemají na mysli dodržování právního řádu pod záminkou, že politická rozhodnutí jsou nadřazena právu, jelikož právo se utváří z politických rozhodnutí a kompromisů. Neberou ovšem v úvahu, že kromě práva vyhlašovaného státními orgány existuje právo přirozené, které je základem práva státního.

zdroje, prameny:

Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

zpracovala Jana Němečková

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ