ODNĚTÍ NEMOVITOSTÍ ZABAVENÝCH CÍRKVI V POHRANIČÍ JEDNAK NĚMECKEM, JEDNAK ČS. STÁTEM

Velkoněmecká říše zkonfiskovala ke konci druhé světové války některé církevní nemovitosti v pohraničí. Ty měly být církvi podle Benešových dekretů vráceny, avšak v praxi se s vrácením otálelo tak dlouho, až je únor 1948 zcela znemožnil. Podobně poválečné čs. orgány konfiskovaly v pohraničí některé církevní majetky podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. neprávem jako nepřátelský majetek, ten však rovněž nebyl již nikdy církvi navrácen.

Z tohoto přehledu nejrůznějších způsobu, s jakými církev přišla o svůj majetek z druhé republiky, je nezaujatému člověku zřejmé, že šlo o nespravedlnost, kterou nemohou církevní představitelé dodatečně schválit tím, že se mlčky smíří se stavem definitivního oloupení církve o majetek, který jí zabezpečoval jakous takous ekonomickou nezávislost. Nejde to i proto, že církev tento majetek nabyla čestně - dary, odkazy, dobrým hospodařením apod. nebylo by to správné ani vůči našim věřícím předkům, kteří tento majetek s láskou a péčí spravovali a rozmnožovali.

Zde je třeba připomenout, že plná restituce by znamenala vrátit církvi asi 1 % zemědělské půdy a 3 % lesní půdy. Tento relativně malý dosah eventuální plné restituce je nejlepším svědectvím toho, že za rozdílnými názory na restituci církevního majetku se skrývá především rozdílný pohled na význam církve pro společnost.

Lidé, kteří se vyslovují proti vrácení církevního majetku, si asi vůbec neuvědomují, že největší část tohoto majetku církev potřebuje proto, aby udržovala v dobrém stavu velkou část našeho národního kulturního dědictví, jehož je správkyní a které by měla předat dalším generacím.Církve nemůže jednat tak, jak jednají ti, kteří je nechávají pustnout, rozkrádat a ničit. To je také jeden z vážných důvodů, proč musí církev usilovat o vrácení majetku, protože dotace státu na údržbu uměleckých památek jsou naprosto nedostatečné. To není jen problém církve, ale i památkových rezervací, hradů a zámků atd. Snaha některých složek politického života o zprivatizování církevního majetku by vedla ke konečnému řešení, které zamýšleli provést komunisté. Přinesla by neoprávněný finanční prospěch státu, který by tím ukázal, že si přínosu věřících k zachování křesťanských tradic, k poctivému a mravnému životu bez konfliktů se zákony a tím i k ekonomické prosperitě našeho národa mnoho neváží. Vedle toho by se zvýšila odpovědnost státu za osud církevních kulturních památek.

Zatímco církev svůj majetek vždy opatruje s péčí dobrého hospodáře a není-li ve velké ekonomické tísni, nikdy se ho nezbavuje, takž zůstává stále v rukou národa, jehož nedílnou existencionální součástí se církev cítí, zprivatizovaný církevní majetek by se možná záhy ocitl v rukou nezodpovědných nebo cizích vlastníků, eventuálně jeho dnes finančně silných bývalých znárodňovatelů. To je aspekt, se kterým se církev nemůže smířit.

Ať už dopadne jednání kolem restituce církevního majetku jakkoliv, je třeba vědět proč církev považuje vrácení alespoň části svého majetku za spravedlivé.

zdroje, prameny:

Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

zpracovala Jana Němečková

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ