JAK VZNIKL CÍRKEVNÍ MAJETEK

Intence a jiné druhy příspěvků věřících

Věřící dobrovolně odměňují kněze za sloužení mše na jejich úmysl, za křty, svatby, pohřby a jiné úkony, protože chápou, že kněz má výdaje s tím spojené, věnuje jim svůj čas na úkor jiných povinností, musí uhradit spolupráci hudebníků a jiných pomocníků. Často ho odměňují jen z pouhé vděčnosti za jeho pochopení účast. Někdy se tyto příjmy považovaly za osobní majetek kněze, jindy za příjem církve. To může být upraveno v každé diecézi jiným způsobem. Pokud byly považovány tyto odměny v některých dobách a v některých diecézích za příjem církve, mohly být rovněž zdrojem financí, i když nepatrným, na nákup církevních nemovitostí nebo movitých předmětů.

Odkazy

Dědické odkazy byly velmi časté u bezdětných zámožných věřících nebo u kajícníků, kteří tímto způsobem napravovali křivdy, které za života způsobili.

Koupě

Církev rozšiřovala svůj majetek koupěmi. Peníze na koupi nemovitostí byly získávány jednak z výsledku hospodaření na biskupských a klášterních statcích, jednak z peněžitých darů. V Čechách byl atypickým zdrojem financí nejprve důchod pražského arcibiskupa z královské pokladny a později trvalý příjem ze státní pokladny, který byl ustanoven jako odškodnění za nevrácení církevního majetku po bitvě na Bílé hoře, a to formou podílení se pražského arcibiskupství na clu z dovozu soli. Toto neobvyklé finanční řešení přijal panovník proto, aby nebylo nutno řešit složitou restituci církevního majetku, ztraceného za husitských válek, který nebyli ochotni noví majitelé církvi vrátit. Pro lepší pochopení je nutno uvést, že církevní právo dříve žádalo na církevních představitelích, aby církevní jmění bylo pokud možno uloženo v nemovitostech. Proto také pražští arcibiskupové tyto důchody použili na zakoupení nových statků, z nichž by plynul arcibiskupství trvalý důchod.

Věno

Při vstupu do některých klášterů bylo požadováno od nově příchozích věno jako při svatbě. Z těchto věn a z výnosu ostatního klášterního majetku pak tyto klášterní komunity žily, eventuálně vydržovaly chudé členy, které přijímaly bez věna.

Pověsti o tom, že církev získala svůj majetek z pobělohorských konfiskací, jsou tedy klamáním veřejnosti. Ve skutečnosti se konfiskovaného majetku zmocnila převážně cizozemská a císaři věrná domácí šlechta a města. Tento argument je používán záměrně, aby se zpochybnila legitimita a hlavně čestné způsoby nabytí církevního majetku. Podobně neobstojí tvrzení o tom, že církevní majetek má nadační charakter, jak je z výkladu patrné.

zdroje, prameny:

Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

zpracovala Jana Němečková

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ