VYVLASTŇOVACÍ ZÁKONY

MAJETEK ODŇATÝ ZÁKONEM Č. 46/1948 SB.

Tímto zákonem o nové pozemkové reformě, který byl vydán již 21. března 1948, přešla zbývající část církevní půdy do rukou státu. Byly to jednak statky do 50 ha, které ušetřila revize první pozemkové reformy z července 1947, jednak drobné pozemky o výměře nad 1 ha.

Také na tyto pozemky se vztahovaly § 6 a § 29 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. I o nich platí totéž, což bylo řečeno o pozemcích zabraných církvi podle zákona č. 142/1947 Sb., jen s tím rozdílem, že se jednalo převážně o majetek farností a menších řádů. Jde o velký počet drobných pozemků, jejichž držba původně byla doplňkovým zdrojem obživy farářů a kaplanů a finančním zdrojem menších oprav venkovských kostelů a kaplí. Řešení problematiky vrácení tohoto majetku je shodné s velkým pozemkovým vlastnictvím, o které církve přišla zákonem č. 142/1947 Sb. Také za tuto půdu měl stát poskytnout církvi podle § 9 tohoto zákona finanční náhradu, kterou však nikdy neposkytl.

MAJETEK ODŇATÝ ZÁKONEM Č. 142/1947 SB.

Podle tohoto zákona byly církvi zabrány tři čtvrtiny celého jejího majetku, šlo o velké správní celky (velkostatky) o výměře nad 50 ha. Tento majetek se skládal ze tří čtvrtin z lesů a z jedné čtvrtiny z polí. Soupis církevního majetku podle tohoto zákona byl prováděn podle vládního usnesení č. 194/1947 Sb. z listopadu 1947, zábor tedy začal těsně před únorem 1948. Protože zábor probíhal podle záborového zákona č. 215/1919 Sb. a náhradového zákona č. 329/1920 a 220/1922 Sb., musel proběhnout ve dvou fázích. V první fázi stát provedl zábor majetku a ve druhé fázi provedl převzetí. Převzetí majetku podle knihovního zákona muselo být zaznamenáno právně předepsaným způsobem v pozemkové knize.

Knihovní zákon platil až do roku 1950. Náhrady za převzatý (vyvlastněný) pozemkový majetek a zbytkové statky příslušely podle § 7 zákona č. 142/1947 Sb. vlastníkům jako finanční kompenzace vypočítaná buďto podle ustanovení náhradového zákona z roku 1920 ve znění zákona č. 220/1922 Sb. nebo ve výši obecné ceny nemovitostí. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 10153 ze dne 14. 4. 1927 dochází k převodu majetkových práv až dnem skutečného převzetí. K tomu docházelo vesměs až po únoru 1948.

V mnoha případech se už úřady nenamáhaly zapsat převzetí církevních nemovitostí do veřejných knih a pokud k zápisům došlo, nesplňovaly požadavky knihovního zákona. Dá se proto s jistotou tvrdit, že naprostá většina tohoto církevního majetku nebyla právně platně převedena na stát, církev ani nedostala příslušné právní dokumenty, které by prokazovaly platné převedení na stát.Co je však nejdůležitější, církve nedostala za tento majetek finanční náhradu, kterou stanovil § 7 zákona č. 142/1947 Sb., což znamená, že celé toto vyvlastnění bylo podle mého názoru právně neplatné, protože zákon nebyl v plném rozsahu dodržen.

Majetkové vztahy k půdě napravoval zákon přijatý v r. 1991. Zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku stanovil v § 6, odst. b), že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., a v § 29, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

Kromě toho stanovil v § 32, že se ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 24. června 1991) nepoužijí ustanovení zákona č. 215/1919 o zabrání velkého majetku pozemkového ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 142/1947 Sb. o nové pozemkové reformě. Toto ustanovení umožňuje vrácení majetku zabraného zákonem č. 142/1947 Sb., bude-li uznáno, že se církvi stala křivda, když zákon nebyl v plném rozsahu dodržen.

Jak je všeobecně známo, deblokační zákony řešící vrácení církevního majetku legislativní cestou nebyly dosud přijaty a politické úsilí směřuje k tomu, aby nebyly přijaty vůbec nikdy. Je však třeba otevřeně říci, že právě vrácení tohoto majetku má klíčový význam pro ekonomiku církve a pro míru její ekonomické nezávislosti. Tento majetek patřil převážně biskupstvím, kapitulám a některým řádům, které od svého založení spojovaly svou duchovní spiritualitu s tělesnou prací a s hospodařením na půdě (zejména benediktini, cisterciáci a premonstráti). Navíc převážná část tohoto majetku, kterou tvoří lesy, je dnes státním vlastnictvím a tudíž nic nebrání jeho vydání původním vlastníkům.

Církev brala v úvahu dohodu koaličních partnerů ve vládě, že finanční náhrada za zabavený církevní majetek, nepřichází v úvahu. Zbývala tedy jen tři další možná řešení tohoto problému:


Zdá se, že vše nyní směřuje k poslednímu řešení. To má totiž tu výhodu, že naplní stání pokladnu, avšak na druhé straně bude muset být vnímáno jako křivda, která nebere vůbec v úvahu právní řád a páše se na církvi, která ze všech svých sil v době totality čelila porušování lidských práv, bránila se ideologickému zotročení a dodávala národu víru v dějinnou spravedlnost.

ODNĚTÍ BEZ NÁHRADY PODLE ZÁKONA Č. 169/1949 SB. O VOJENSKÝCH ÚJEZDECH

Jedná se o vyvlastnění bez finanční náhrady, které je v příkrém rozporu s právem. Církev by měla dostat zpět nemovitosti, které armáda nepotřebuje, u ostatních by mělo být provedeno finanční nebo jiné vyrovnání.

ODNĚTÍ BEZ NÁHRADY POSTUPEM PODLE ZÁKONA Č. 185/1948 SB. O POSTÁTNĚNÍ LÉČEBNÝCH A OŠETŘOVACÍCH ÚSTAVŮ

Jedná se o vyvlastnění bez finanční náhrady. Protože takový způsob vyvlastnění odporuje právu, měly by být všechny objekty církvi vráceny.

VYVLASTŇOVACÍ ŘÍZENÍ PODLE VLÁDNÍCH NAŘÍZENÍ Č. 296/1948, 218/1949,219/19489, 97/1952, 30/1954, 1047/1959 SB. A DALŠÍCH

Protože vlastnictví lze platně pozbýt jen na základě zákona, měla by církev dostat zpět tímto způsobem nelegálně odňaté nemovitosti. Mezi těmito vládními nařízeními má zvláštní postavení nařízení č. 1047/1959 z 9. 12. 1959, podle něhož převzaly národní výbory do své správy od 1. 1. 1960 ústavy sociální péče, které dosud provozovaly Česká katolická charita, církve a náboženské společnosti, s výjimkou ústavů určených pro umístění katolických církevních osob. Později tyto objekty přešly ze správy do jejich vlastnictví.

zdroje, prameny:

Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

zpracovala Jana Němečková

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ