ÚVOD K NOVÉMU SERIÁLU SVĚTOVÁ NÁBOŽENSTVÍ

Křesťan, ať chce či ne, ať se mu to líbí či nelíbí, žije v multináboženském světě a alespoň jednou za život se každý setká s člověkem jiné víry, jiného náboženství. Jaký postoj máme mít k takovému člověku? A jaká je vlastně jeho víra? Jaký vztah má křesťanství k jiným náboženským směrům ve světě? Bez alespoň základních vědomostí o jiných náboženstvích nemůže být křesťan schopen užšího soužití, dialogu, spolupráce či kritiky jinověrců. V letošním roce se na stránkách farního zpravodaje budete setkávat s novým seriálem „Světová náboženství“, který bude pojednávat o nejvýznamnějších náboženských směrech ve světě. V tomto úvodníku se krátce zamyslím obecně nad vztahem křesťanství k jiným náboženstvím.

Křesťanství se nachází mezi dvěma abrahámovskými náboženstvími - židovstvím a islámem. Hinduismus a buddhismus jsou křesťanství vzdálenější. Co o nich křesťanství soudí? Po II. vatikánském koncilu se na tuto otázku odpovídá v duchu článku 16. věroučné konstituce o církvi Lumen gentium: Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, hledají však upřímně Boha a snaží se s pomocí milosti plnit jeho vůli tak, jak ji poznávají z hlasu svého svědomí. Božská prozřetelnost neodmítá prostředky nutné ke spáse ani těm, kdo bez vlastní viny sice ještě nedošli k výslovnému poznání Boha, ale snaží se s pomocí Boží milosti přijít na správnou cestu. Cokoliv dobrého a pravdivého se u nich nachází, církev se na to dívá jako na přípravu pro evangelium a jako na dar od toho, který osvěcuje každého člověka, aby konečně měl život.

Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají (Žid 11,6); I když Bůh může lidi, kteří bez své viny nepoznali evangelium, cestami, jež on sám zná, přivést k víře, bez níž se mu nelze líbit, přece je uloženo církvi jako povinnost, a to je její svaté právo, aby hlásala evangelium (Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes, čl. 7).

Na každé náboženství je třeba pohlížet z různých aspektů, z úhlů, které zahrnují nejen věrouku, ale i praktiky a způsoby, jimiž ovlivňuje jedince a společnost. Náboženství je odpověď lidských bytostí na životní podmínky. Tváří v tvář těžkostem života na tomto světě se snažíme pochopit vesmír a svou existenci, aby náš život dostal cíl a význam. Pro některé lidi je náboženství "pravdivé" jen tehdy, jestliže přináší přímý užitek; pro některé znamená únik do fantazie; někdo tvrdí, že náboženství hraje ve společnosti rozhodující roli; pro jiné může být nejlepším lidským argumentem pro existenci Boha. Sv. Augustin viděl náboženství v tom, čemu říkáme „neklid srdce“.

V dnešním světě už nejsou náboženství jedinými zprostředkovateli smyslu života. Mluví se o humanismu, o vědě, psychoanalýze, analýze společnosti, politických ideálech atd. Nesmíme odmítat všechno, co je spojeno s uvedenými hesly, mnohé z toho je užitečné a měli by toho používat i věřící. Ale křesťanství a náboženství nesmí souhlasit, když jsou takové praktiky a způsoby myšlení ideologizovány, autoritativně a totalitně dosazovány a když se z nich činí v určitém smyslu náhražka náboženství. Doba, kdy se zdálo, že konec náboženství je přede dveřmi, ustoupila období, které je ve znamení budoucnosti náboženství. Jejich šance spočívá v tom, že zasáhnou člověka ve stavu jeho nespasenosti; že zvěst spásy zprostředkují tak, aby se člověk mohl stát posluchačem a vykonavatelem slova; že člověka vysvobodí ze zajetí; že slova "vykoupení, osvobození, svoboda" znovu dostanou plný a nepřekonatelný smysl. Náboženství musí vytrvat ve vzájemné konkurenci, ve společném běhu k cíli stanovenému Bohem. Křesťanství se tohoto závodu nemusí v důvěře ve svůj základ vůbec bát.

zpracovala Markéta Konečná

Použité prameny: H. Waldenfels: Světová náboženství jako odpovědi na otázku po smyslu života a světa, ZVON, 1992; M. Langleyová: Víry a vyznání, Slovart, 1994

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ