POSVÁTNÍ SLUŽEBNÍCI ČILI DUCHOVNÍ

Všichni křesťané - katolíci jsou kněžími ve smyslu všeobecného kněžství. Vedle toho existuje tzv. služebné kněžství. Jinými slovy jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky - duchovními, lidmi, kteří přijali svěcení. Celé církevní společenství je povinno podporovat povolání ke kněžství, aby bylo dostatečně postaráno o potřeby služby v celé církvi, zvláště jsou touto povinností vázány křesťanské rodiny, vychovatelé a kněží. Mladí lidé, kteří se chtějí stát kněžími, získávají náležité duchovní vzdělání ve velkém semináři (alumnát). Formace v semináři je nejméně čtyřletá, dle CIC má studium trvat šest let. Uchazeči o trvalé jáhenství se vzdělávají podle předpisů biskupské konference. Studenti semináře konají každoročně duchovní cvičení, vzdělávají se např. v mateřském jazyce, latině, popř. jiném cizím jazyce, ve filosofii, v teologii, v Písmu svatém, v morálce, v kanonickém právu, v dějinách církve, v pastoraci atd. Dále se učí sloužit bohoslužbu, udělovat svátosti, jednat s lidmi - katolíky i nekatolíky, spravovat farnost atd.

Každý duchovní musí být včleněn buď do některé místní církve nebo osobní prelatury (Osobní prelatura je církevněsprávní jednotka uvnitř hierarchické struktury církve, které předsedá prelát odpovědný Biskupské konferenci, a ke které mohou patřit jak laici tak kněží. Je ustanovena Svatým stolcem ze specifických pastoračních nebo organizačních důvodů a je řízena stanovami danými Svatým stolcem. Slovo osobní naznačuje, že je definována osobami, na rozdíl třeba od diecézí nebo farností, které jsou definovány geografickou oblastí.), anebo do některé společnosti zasvěceného života nebo do společnosti, která má pověření ke včlenění, takže duchovní bez včlenění vůbec nesmějí být. Listinu o včlenění vystavuje diecézní biskup.

Duchovní mají zvláštní povinnost úcty a poslušnosti vůči papeži a svému ordináři (biskup). Všichni duchovní jsou navzájem spojeni poutem bratrství a modlitby a usilují o vzájemnou spolupráci. Duchovní uznávají a podporují poslání, které laici podle míry své účasti vykonávají v církvi i ve světě. Duchovní jsou povinni usilovat o svatost života, především plní věrně a neúnavně povinnosti pastýřské služby, živí svůj duchovní život ze dvojího stolu - Písma svatého a eucharistie, modlí se Denní modlitbu církve, účastní se duchovních cvičení apod. Duchovní jsou vázáni celibátem. Po přijetí kněžského svěcení se mají duchovní dále vzdělávat. Duchovní vedou prostý život a varují se všeho, co zavání marnivostí. Každý rok mají právo na náležitou a dostatečnou dobu dovolené. Duchovní nosí slušný církevní oděv podle předpisů biskupské konference, je jim zakázáno přijímat veřejné úřady, jejichž obsahem je účast na veřejné moci, nesmí bez dovolení ordináře provozovat živnost nebo obchod, aktivně se neúčastní činnosti politických stran a vedení odborových sdružení.

Platné přijetí svátosti svěcení nelze nikdy zneplatnit. Duchovní může pozbýt duchovního stavu rozsudkem (církevního) soudu, kterým byla prohlášena neplatnost přijetí svátosti svěcení, trestem propuštění z duchovního stavu, reskriptem Apoštolského stolce (velmi závažné důvody). Dispenz od povinnosti celibátu může udělit pouze papež. Duchovní, který pozbyl duchovní stav, může být opět přijat mezi duchovní pouze reskriptem Apoštolského stolce.

zdroje, prameny:

Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

zpracovala Markéta Konečná

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ