HIERARCHICKÉ ZŘÍZENÍ CÍRKVE - PAPEŽ

Podle ustanovení Pána vytvořil Petr s ostatními apoštoly jeden sbor a stejně tak jsou vzájemně spojeni papež, nástupce Petrův, a biskupové, nástupci apoštolů. CIC v kánonu č. 331 stanoví: Biskup Římské církve, v němž trvá poslání svěřené Pánem jedině Petrovi, prvnímu mezi apoštoly a předané jeho nástupcům, je hlavou sboru biskupů, náměstkem Kristovým a Pastýřem všeobecné církve zde na Zemi; proto má ze svého poslání nejvyšší, plnou, bezprostřední a univerzální řádnou moc v Církvi, kterou může volně vykonávat. Plnou a nejvyšší moc v církvi dostává papež přijetím zákonného zvolení spolu s biskupským svěcením.

Papež stojí nad všeobecným koncilem a sborem biskupů, jeho rozhodnutí nepotřebují žádného potvrzení, není proti nim odvolání. Papež má postavení nejvyššího zákonodárce, nositele nejvyšší výkonné moci a nejvyššího soudce. Je veleknězem církve, má nejvyšší autoritu v otázkách víry a mravů, jeho slavnostní rozhodnutí ex cathedra jsou nadpřirozeným způsobem Bohem chráněná před omylem a zavazují celou církev (ve 20. stol. učiněno jen jedno). Plný titul papeže zní: XY, biskup římský, náměstek Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů, nejvyšší velekněz všeobecné Církve, patriarcha Západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita římské provincie, suverén státu Vatikánské Město, služebník služebníků Božích.

Církev katolická je subjektem mezinárodního práva (jako např. stát), může uzavírat mezinárodní smlouvy (tzv. konkordáty), Apoštolský stolec může vydávat a rušit církevní zákony. Apoštolský stolec nebo také Svatý stolec je označením pro papežství jako instituci.

Určitá osoba se stává papežem v okamžiku, jakmile vysloví souhlas s přijetím právoplatné volby. Po týdnu následuje papežské pomazání, nahrazující dřívější korunovaci tiarou. Určitá osoba přestává být papežem okamžikem své smrti nebo svobodným vyjádřením vůle, že z úřadu odstupuje.

Papež je volen sborem kardinálů (svaté kolegium). Za kardinála může být ustanoven ten, kdo je alespoň knězem. Pravidlem je však obvykle přijetí biskupského svěcení. Kardinálové jsou poradním orgánem papeže, poradní činnost vykonávají v tzv. řádné konzistoři (svolání všech kardinálů dlících v Římě) nebo v mimořádné konzistoři (kardinálové z celého světa). Nejpřednějším právem a povinností sboru kardinálů je volba papeže. V době uvolnění úřadu papeže nikdo jeho funkce nevykonává. Konkláve - zasedání volebního sboru kardinálů musí být zahájeno v době mezi 15. a 20. dnem po uvolnění úřadu. Kardinály - voliči jsou všichni kardinálové z celého světa, kteří ke dni zahájení konkláve nedosáhli 80. roku věku. Během konkláve, které zasedá v Sixtinské kapli, nesmí kardinálové o volbě hovořit ani doporučovat nějakého kandidáta. Volí se tajně pomocí hlasovacích lístků. Kandidát musí obdržet dvě třetiny + jeden hlas přítomných voličů. Volitelný je každý, kdo je biskupem (nebo se může stát biskupem). Papežem se stává okamžikem vyslovení souhlasu s volbou. Na znamení nové osobnosti si nový papež volí nové jméno, které musí být odlišné od jeho křestního.

Kardinálové jsou automaticky státními občany Vatikánského Města. V diplomatickém protokolu na mezinárodním fóru mají postavení prince - následníka trůnu, respektive viceprezidenta či jiné druhé osoby ve státě. Extrakuriální kardinálové (diecézní biskupové a arcibiskupové, kteří vykonávají v kurii v Římě některé funkce jen občas) si ponechávají své původní občanství, takže mají zpravidla dvojí občanství.

Soubor správních úřadů pomáhajících papeži se nazývá Římská kurie. V kurii pracují kardinálové, biskupové, úředníci - ti mají nejméně dva doktoráty (kanonické právo, teologie) a prochází přísným konkurzem. Papež má právo jmenovat své vyslance - legáty - a vysílat je k dílčím církvím v různých národech a oblastech. Legáti zastupují papeže stálým způsobem. Legáti v jednotlivých zemích užívají tato označení: nuncius - diplomatický zástupce na úrovni velvyslance, zastupuje Apoštolský stolec také ve vztahu k metropolitům, diecézním biskupům a vyšším řeholním představeným; pronuncius - diplomatický zástupce rovněž s postavením velvyslance; internuncius - diplomatický zástupce v zemích, kde nejvyšším představitelem dílčích církví je diecézní biskup. Úkolem legáta je udržovat svazek jednoty mezi místní církví a Apoštolským stolcem, má radou pomáhat biskupům, má usilovat o podporu míru, pokroku a mezinárodní spolupráci, projednává otázky vztahů mezi státem a církví.

Papež může svolat světový čili ekumenický koncil, sám ho řídí, může jej odročovat a rozpouštět. Pokud se v průběhu koncilu uvolní úřad papeže, je koncil přerušen až do zvolení nového papeže. K účasti na sněmu s rozhodujícím hlasem jsou oprávněni a zavázáni všichni biskupové z celého světa všech obřadů. Jiné osoby bývají na koncil pozvány jako pozorovatelé nebo poradci (přední světoví teologové, řeholníci, církevní hnutí…).

Po posledním koncilu (2. vatikánský) byl vytvořen tzv. biskupský synod - pokračuje v koncilovém díle v období mezi koncily. Je významným poradním orgánem papeže. Jednotlivé biskupské konference jsou zde zastoupeny přiměřeným počtem biskupů.

zdroje, prameny:

Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

zpracovala Markéta Konečná

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST OLEŠNICE NA MORAVĚ