Zatímco se v předvečer pouti v mnoha olešnických domácnostech dopékaly koláče a předchystával slavnostní oběd, u katolického domu se vyrojil autobus návštěvníků z italské Vincenzi. Za to, že se právě v Olešnici zastavila skupina Italů, vracejích se ze své cesty po krásách Čech (Prahy) a Polska, vděčíme česko-italskému farářskému přátelství (pan farář má prostě známé všude). Italští návštěvníci nebyli uvítáni pizzou, ani chlebem a solí, ale pořádným hrncem guláše. K prohlídce jim nebyly nabídnuty staré antické památky, ale muzeum veteránů a výstava v podkroví radnice (přiznávám, že jsem do této chvíle netušila, jak se italsky řekne např. “osmiválec”). Po večeři se “mladí” z Vincenzy chopili kytar a kláves a předvedli nám, jak je italský národ muzikální. Tady je nutno vyseknout poklonu i olešnickým a křtěnovským mladým zpěvákům, kteří nezůstali ve zpěvu pozadu. Večer se naopak Italů chopili jejich ubytovatelé a odvedli si je do svých domovů, aby si cestovatelé odpočali před další cestou. Ráda bych touto cestou tlumočila jejich spokojenost s pohostinstvím v českých rodinách, byla to pro ně milá zkušenost. A pro olešnické?